RŮST & PROGRES | I krok vzad, může být posun vpřed

RŮST A PROGRES

👉 Co neroste to umírá… A i krok vzad je progres. Tyto dvě prolínající se myšlenky, patří k základům Sporthacking filozofie a u nás v institutu jsou často slyšet. Co je tím však myšleno? Co bych si z těchto vět měl odnést? Proč bych měl udělat krok zpět?

🙂 Rád bych se dnes podělil o svůj pohled na růst a toto téma. V životě bychom si měli klást velké cíle, které nás poženou vpřed. Pokud to umíme balancovat, tak není od věci ty cíle občas udělat větší, abychom pro ně vykonávali více akce. Akce je totiž prostředníkem k růstu. Bez akce stagnujeme a ve stagnaci umíráme.

👉Ale abych se vrátil k vysvětlení úvodních myšlenek pomůžu si svým příběhem. Od mala jsem hrál fotbal a je to sport, který mě vždy motivoval i po těžkých úrazech k návratu do aktivního života. Od 16 let jsem se pohyboval na krajských soutěžích mužů. Fotbal měl úroveň, ucházející rozhodčí, kvalitní hřiště. Okolo pětadvaceti jsem však začal potřebovat změnu a po deseti letech jsem změnil tým.

👌Nový tým byl dobrý, našel jsem si fajn přátele a poznal nové lidi, novou soutěž, nové týmy. Chyběla tam však herní chemie, která by naplno využila můj potenciál. A i já se nedokázal soustředit na své maximum. Navíc přišlo zranění a hodně mi kleslo herní vytížení. V přátelském duchu jsem tedy po sezoně znovu měnil prostředí.

😃 Poprvé v životě jsem nehrál krajské soutěže, ale šel jsem do okresu. Věřil jsem, že se zde rozehraju. Najdu nový drive a chuť do fotbalu. Parta vypadala parádně, tým měl ambice na vyšší příčky, stihl jsem jediný připravák a hned jsem dal gól, takže jsem si věřil i na slušnou minutáž. Kluk z kraje, v solidních letech, uvedl se dobře… To jsem však ještě nevěděl jaké parťáky vlastně v útoku mám. Při prvním mistráku jsem se s kluky ještě neznal a tak jsem ani nebyl překvapený, že začínám na lavce. Po deseti minutách jsem však pochopil, že nesedím kvůli tomu, že se s kluky neznám, ale protože máme tak kvalitní útočnou dvojici, že se na hřiště budu dostávat horko těžko.

⚽️ Po utkání jsem se dozvěděl s kým mám vlastně čest hrát, byli to kluci, kteří prošli Baníkem, třetí ligou a divizemi… A většinou to byli tahouni svých týmů. Teď už měli nějaký věk a tak si chodí jen tak čutnout. Avšak jejich čutnout znamenalo, že já musel kurva makat. Jsem spíš silový fotbalista, než nějaká technická hračička. Abych tedy dostal více prostoru, tak jsem začal hodně běhat a zařadil intenzivnější silové tréninky ve fitku. Fyzicky jsem rostl, ale herní praxi to nahradit nedokáže. Po půl roce v okrese jsem si tedy nepředstavoval pouhé 2 góly a že budu vysedávat na lavičce. Navíc přišel tým, který chtěl pomoct. Opět by to byl krok v zad. Druhá nejnižší soutěž a tým bojující o záchranu. Byla to však vesnice, kde jsem vyrůstal a herní praxi jsem potřeboval. Dál stagnovat jsem již nemohl, a proto jsem udělal další krok vzad i přesto, že jsem měl strach, že takto se pouze pomalu zakopu v pralesní lize, což vlastně není nic špatného. První zápas a kam se mnou? Chyběli jim záložníci, a proto jsem se ocitnul na střední záloze. Hráč, kterého všichni trenéři profilovali na hroťáka. I tak jsem z defenzivního štítu dal dva góly. Další zápas znovu. A v prvním mistráku jsem byl dominantním článkem týmu, který rozhodl o těsném vítězství s konkurentem na sestup. Za 886 minut jsem vstřelil 11 branek a dotáhl svůj tým k nesestupové pozici. Na defenzivního středního záložníka jsem se cítil dobře. Navíc to zaregistrovali i ostatní týmy a já se vrátil zpět do krajských soutěží. Do týmu, ve kterém jsem měl původně potřebu změny. Do týmu kde jsem měl především přátele. A do úrovně, která mě znovu začala motivovat.

A tento můj příběh je přesně o progresu a o tom, že i krok vzad může být krok k lepšímu. Já ty kroky udělal hned dva. Dvakrát jsem snižoval kvalitu soutěže a riskoval, že už si nikdy nezahraju se třemi rozhodčími (což mě v nižších soutěžích štvalo nejvíc). Dodalo mi to však nový impuls, nový drive, chuť se sebou něco dělat. Herním vytížením mě fotbal i více bavil a bylo jedno, že si s ostatními kluky tak dobře nenarazím, nebo dostaneme hloupého góla. Já si užíval hru samotnou. To, že jsem někomu vypíchnul balón, dal hezký gól, vytvořil příležitost a samozřejmě i ty výhry, které jsme tolik potřebovali, a na kterých jsem měl velký podíl. Díky svému mentálnímu nastavení, jsem znovu vyspěl a můžu říci, že jsem si to přenesl i do vyšší soutěže.

Závěrem vám řeknu jen krátké poselství. Věřte v sebe sama, věřte v tu cestu na kterou se vydáváte a nebojte se někdy trošku slevit ze svých nároku. Ano, musíme mít velké cíle, ale musíme umět najít balanc, jelikož ty velké cíle někdy přicházejí přes velké pády. 

Mějte se krásně a nebojte se posouvat své limity!